Zastávka

Vracel jsem se z dlouhého celodenního výletu z hory. Jsem totiž vášnivý fotograf a dnes jsem si přivstal, abych mohl fotografovat tu horu,  na které stojí starobylý hrad. Tato čedičová hora se nachází v úrodné nížině a ční z ní jako maják. Na jejím vrcholku je neobývaný hrad, či spíše jeho rozvaliny a já pojal myšlenku fotografovat toto místo při východu slunce. Vstal jsem po půlnoci, abych se na místo dostal včas, protože je to necelých patnáct mil z mého domu a já si umínil, že tuto vzdálenost překonám pěšky. Ráno jsem skutečně byl na místě před východem slunce a nasnímal jsem řadu snímků. Zůstal jsem nahoře do pozdního dopoledne a poté, co se na horu začali trousit turisté a rodiny s dětmi, opustil jsem to místo a šel jsem do pohostinství pod horou, abych posnídal. Vejce na slanině s měkkým chlebem a pivo mi udělali zvláště dobrou náladu a k polednímu jsem začal pomýšlet na návrat. Zatím se ze svěžího rána vyklubal horký den a vzduch se jen tetelil. Cesta byla úmorná a usoudil jsem tedy, že nejhorší žár přečkám u jezera ve stínu rozložitého dubu. Horko bylo však zničující, a proto jsem se svlékl a ponořil do chladivých vln průzračné vody jezera. Nikde se nehnul ani lísteček. K večeru se zvedl vítr, který stále sílil a zvedl na jezeře vlny. Z  dun u jezera se zvedly písečné víry a písek začal vířit v horkém vzduchu a zvedat se do výše. V dáli se ozvalo temné zadunění. Blížila se bouře, o tom nebylo pochyb. Vylezl jsem z tedy z vody a v tu chvíli se na mé mokré tělo nalepil písek a prach zvířený větrem. Začal jsem živel provokovat a křičel jsem do kvílícího větru: "Jen přidej, jen víc, pořádně se do toho dej !" A vítr jako by mne slyšel, přidal na síle a začal bičovat mé tělo proudy písku a já si uvědomil, že je čas přestat a jít. Oblékl jsem se a vyrazil na cestu k domovu. Mezi zuby mi skřípala zrnka písku od jezera. Do prachu cesty spadly první velké kapky a k větru se přidalo blížící se dunění bouře. Viděl jsem , že je zle. Silná bouře se kvapem blížila a k mému domu to bylo ještě více než pět mil. Tu jsem na louce zahlédl jakési stavení, seník či co, a začal jsem uvažovat, zda tam nepřečkat nejhorší příval. Mé fotoaparáty by jistě nedošly úhony, kdybych se tam schoval. Ale vidina horké lázně a pohodlné postele v mém domě mne lákaly. Stál jsem nerozhodně na cestě a bouře se blížila. Vítr sílel, déšť houstnul a já se pořád nedokázal rozhodnout zda zůstat a přečkat noc v seníku a nebo jít a riskovat zničení mých drahocenných aparátů a úplné promoknutí. Stál jsem na místě před seníkem jako přibitý a pochybnosti mnou cloumaly. Potemnělou oblohu začaly křižovat blesky a z dáli přicházelo stále jasnější dunění hromů. Déšť postupně pronikal mým oděvem a brašnou s mými aparáty a já stál a stál před tím zatraceným seníkem a stále řešil vidinu lázně a postele. Nakonec mé dilema vyřešil blesk, který udeřil do jednoho z topolů, rostoucích kolem cesty. Strom padl jako podťatý a já vběhl do seníku. Mé aparáty již dávno plavaly ve vodě a filmy ráno nasnímané byly rozmočené. Rozhodnutí jsem ovšem učinil.