Noční motýl v měsíčním svitu

Vracel jsem se z dlouhého celodenního výletu z hory. Jsem totiž vášnivý fotograf a dnes jsem si přivstal, abych mohl fotografovat tu horu, na které stojí starobylý hrad. Tato čedičová hora se nachází v úrodné nížině a ční z ní jako maják. Na jejím vrcholku je neobývaný hrad, či spíše jeho rozvaliny a já pojal myšlenku fotografovat toto místo při východu slunce. Vstal jsem po půlnoci, abych se na místo dostal včas, protože je to necelých patnáct mil z mého domu a já si umínil, že tuto vzdálenost překonám pěšky. Ráno jsem skutečně byl na místě před východem slunce a nasnímal jsem řadu snímků. Zůstal jsem nahoře do pozdního dopoledne a poté, co se na horu začali trousit turisté a rodiny s dětmi, opustil jsem to místo a šel jsem do pohostinství pod horou, abych posnídal. Vejce na slanině s měkkým chlebem a pivo mi udělali zvláště dobrou náladu a k polednímu jsem začal pomýšlet na návrat. Zatím se ze svěžího rána vyklubal horký den a vzduch se jen tetelil. Cesta byla úmorná a usoudil jsem tedy, že nejhorší žár přečkám u jezera ve stínu rozložitého dubu. Horko bylo však zničující, a proto jsem se svlékl a ponořil do chladivých vln průzračné vody jezera. Nikde se nehnul ani lísteček. K večeru se zvedl vítr, který stále sílil a zvedl na jezeře vlny. Z dun u jezera se zvedly písečné víry a písek začal vířit v horkém vzduchu a zvedat se do výše. V dáli se ozvalo temné zadunění. Blížila se bouře, o tom nebylo pochyb. Vylezl jsem z tedy z vody a v tu chvíli se na mé mokré tělo nalepil písek a prach zvířený větrem. Začal jsem živel provokovat a křičel jsem do kvílícího větru: "Jen přidej, jen víc, pořádně se do toho dej !" A vítr jako by mne slyšel, přidal na síle a začal bičovat mé tělo proudy písku a já si uvědomil, že je čas přestat a jít. Oblékl jsem se a vyrazil na cestu k domovu. Mezi zuby mi skřípala zrnka písku od jezera. Do prachu cesty spadly první velké kapky a k větru se přidalo blížící se dunění bouře. Viděl jsem , že je zle. Silná bouře se kvapem blížila a k mému domu to bylo ještě více než pět mil. Tu jsem na louce zahlédl jakési stavení, seník či co, a začal jsem uvažovat, zda tam nepřečkat nejhorší příval. Mé fotoaparáty by jistě nedošly úhony, kdybych se tam schoval. Ale vidina horké lázně a pohodlné postele v mém domě mne lákaly. Stál jsem nerozhodně na cestě a bouře se blížila. Vítr sílel, déšť houstnul a já se pořád nedokázal rozhodnout zda zůstat a přečkat noc v seníku a nebo jít a riskovat zničení mých drahocenných aparátů a úplné promoknutí. Stál jsem na místě před seníkem jako přibitý a pochybnosti mnou cloumaly. Potemnělou oblohu začaly křižovat blesky a z dáli přicházelo stále jasnější dunění hromů. Déšť postupně pronikal mým oděvem a brašnou s mými aparáty a já stál a stál před tím zatraceným seníkem a stále řešil vidinu lázně a postele. Nakonec mé dilema vyřešil blesk, který udeřil do jednoho z topolů, rostoucích kolem cesty. Strom padl jako podťatý a já vběhl do seníku. Mé aparáty již dávno plavaly ve vodě a filmy ráno nasnímané byly rozmočené. Rozhodnutí jsem ovšem učinil.

Promluvy Ješuovy.

Jmenuji se Ješua. Narodil jsem se tak nějak před 2 tisíci lety a byl jsem prý prorok, spasitel, zázračný chlapec. Někteří se toho chytli a sepsali to do jakési knihy, byli 4 - Marek, Matouš, Lukáš a Jan. Psali o mně, sice každý trochu jinak, ale v zásadě to vycházelo z podložených informací, jen trochu nepřesných. Otec mně poslal na tuto zem, abych se podíval, co jste s ní udělali. No a poté, co jsem mu to řekl, se docela zhrozil. Takhle se k dárkům nechová. Táta s tím měl dost práce, něž to tady celý udělal a vy mu to ničíte, jako by to bylo zdarma. No, zdarma to bylo, ale takhle byste to kurvit nemuseli. Táty mám dva - Josefa a Jahveho, Josef je pozemskej táta, Jahve duchovní. Josef byl starej dobrák a souhlasil, aby to takhle bylo a Jahve upustil ze svých triků, který předváděl ve starých dobách, s tím, že zkusí, jaký to je mít kluka. No řeknu vám, byl to někdy záhul, ale zvykl jsem si. Občas jsem musel rozmlouvat s kněžími v chrámech a řeknu vám, že takový dacany aby pohledal. Bigotní zaslepení magoři, kteří si nevidí na špičku nosu. No a teď jsem se doslechl, že se strojí do kraječek a přitom przní chlapečky, to je teď někdy, ale nejsem si jist, jestli to nebylo již dříve. No poblil bych se z toho - a to dělají s mým jménem na jazyku, fujtajxl, co je to za lidi....

No a dál jsem to už vůbec nepochopil - lidi se oblíknou do jedněch hadrů na jedný straně, do druhých hadrů na druhý straně a pak se začnou ke mně modlit, abych jim dopřál vítězství a začnou se navzájem zabíjet prý údajně v mém jménu - to jsme si ale, holenkové, nedomluvili. Pokud se budete zabíjet, tak se zabíjejte, ale mně z toho vynechte. Mně to nezajímá. Ti lvi a tygři se tátovi povedli daleko líp - takovej lev si uloví antilopu - nějakou takovou, co už moc nemůže běhat - zakousne jí rychle a s mladejma jí sežerou. Svědčí to jak lvům, tak antilopám. Ale lidi ? Každej kripl, kerej ani nemůže na nohy, si opatří flintičku a střílí po druhejch. A kdyby jen to - vymýšlí mučidla, aby ta smrt byla daleko hroznější a bolestivější... a nakonec to maso ani nesežere, ale spálí ho na hranici nebo zakope do země.... řeknu vám, lidi jsou velmi zvláštní a hlavně mi přijdou hodně nepovedení. To zas táta jednou přepískl - prý ke svému obrazu - to si lidi jen myslej. Kdyby to tak bylo, tak by musel mít táta taky slepý střevo a hubu plnou zubů, který se kazej a bolej. A to on nemá. Vy vůbec nevíte a netušíte, co on všechno nemá...

Je fakt, že ve starejch dobách byl táta hodně nerudnej a občas z plezíru jen tak vybil nějaký lidi, který se mu nezdáli. Oni mu to měli pak za zlý, ale nic neříkali, že se ho báli. No ale táta to dělal s tím úmyslem, že by to svoje stvoření nějak vylepšil, ale oni se množili jako králíci a táta tu likvidaci vadnejch kusů moc nestíhal. No a tak to zkusil po dobrým přeze mně. Poslal mně na zem, abych je tam jakože obracel na víru, poučil, co je správné a dal mi taky psychologický výcvik, abych věděl, jak mám na ně působit. No celkem to šlo, ale po čase jim to začlo lízt na nervy a tak se rozhodli, že mně zabijou a to obzváště nechutným způsobem a sice že mně přibijou na kříž a nechaj mně tam pomalu umírat. Nevím, kdo z vás si toto zkusil, ale řeknu vám, že to je poměrně nepříjemný. Kdybyste byli aspoň nějak podepřený, ale vy visíte na těch hřebech, co vám zatloukli do rukou a nohou a dost to bolí. No nevím, který hovado tohle vymyslelo.

Takže po těch 33 letech jsem skončil na tom zkříženým dřevě, připíchnutej jako brouk ve sbírce a přemejšlel jsem, co dál. To se ví, že táta to viděl a nenechal mně v tom - když viděl, že jde do tuhýho, poslal pro mě a tak se teď koukám na ten svět z tý vejšky a pořád se mi nechce věřit, když vidím, co tam dole lidi prováděj. Řeknu vám, že kdybych nebyl tak mladej, tak bych do toho snad začal tátovi i kecat, protože člověk se mu nepovedl. A navíc mu táta dal do hlavy velký mozek, který byl již předprogramovaný a člověk si začal myslet, že sežral všechnu moudrost světa, začal si domýšlet, že mu táta ten svět věnoval a on ho může drancovat, jak se mu zlíbí, začal si dokonce myslet, že je pánem tvorstva, ale takhle to opravdu nebylo míněno.

No ale co tím teď ? Homo se nepovedl a navíc si vymyslel medicínu, začal se tátovi hrabat v drátkách a orgánech a tím začaly jeho geny degenerovat, lidi nevědí, jaký maj pohlaví, vymejšlej píčoviny a zatímco jim hoří koudel u prdele, oni řeší, jakou rtěnku si maj dát na hubu nebo jestli jezděj v autě dle poslední módy. No na posrání. Před pár lety se dokonce pustili do zkoumání virů a to se nepovedlo, páč se ten vir rozšířil během měsíce po celý zeměkouli a to jste panečku čuměli, jak to jde rychle. A vemte na to jed, že v tom táta prsty neměl. No některý slabší kusy to odskákaly, ale v zásadě to bylo jen takový malý varování, abyste si zas tok moc nevyskakovali. Teď, po třech letech to ustává a co vy ? Začali jste harašit zbraněma a raketama a několik zakomplexovanejch magorů si chce léčit své mindráky zabíjením druhejch - no jste vy normální ? A navíc si do svýho čela volíte největší zmagořený kokoty, kteří jsou úplně posedlí mocí a prachama. Já už fakt nevím, co s váma. Rád bych vám pomohl, ale vy to nechcete vidět ani slyšet, pořád si vedete svou a nad váma se stahujou mračna. Koukám, že budeme muset přitvrdit, asi dám tátovi report, co tam provádíte. On teď moc čas nemá, trochu se stáhnul do sebe, protože to viděl v roce 39 a dalších šest let nato a zlomil nad váma hůl. Vod tý doby sedí v ráji u vodopádu, kouká na mraky, andělé mu občas zahrají na šalmaje, ale jinak se ve světovým dění nijak neangažuje. No a já jen tak chodím mezi váma, sleduju, co vyvádíte a mám pocit, že by to chtělo nějak řešit. Víte, jak jsem obživl třetí den po ukřižování, tak jsem šel na dovolenou na nebesa, ale páč jsem ještě mladej a mám docela tah na bránu, tak jsem si myslel, že by bylo dobrý v tom stvoření nějak pokračovat a trochu to nahodit na koleje. Ale čím dál víc vidím, že jste slepí a hluší a nemáte zájem o dobře míněné rady.

Tak co z našeho arzenálu použijeme ? Na Sodomu a Gomoru poslal táta meterorit, kterej to tam docela slušně srovnal se zemí. Teď jsem viděl v telce, že se v tom šťouraj nějací archeologové a kupodivu na to kápli - zjistili, co se stalo a řekli to veřejně, nicméně se zdá, že to nikoho nezajímá. Dinosauři byli taky docela rozežraní a tenkrát do bylo vo globálním řešení, to se docela povedlo, země se vyčistila a udělalo se místo pro drobnější živočichy. No ale opět se to vymyká kontrole, Zásadní chybou bylo - a to jsem tátovi říkal - nechat vám sežrat to jablko ze stromu poznání. To se nemělo stát, páč teď jste namistrovaní a myslíte si, že máte nad tátou navrch, ale ono to tak úplně není. To, že umíte vymyslet raketu a poslat ji na měsíc, ještě nic neznamená.

Tunguzka bylo jen takový suchý cvičení a vy nic. Naopak - kápli jste na atomovou energii a nenapadlo vás nic lepšího, než z toho udělat bombu a vymazat několik měst z povrchu zemského. To jste tátu tenkrát hodně nasrali a proto se taky stáhnul do sebe a vod tý doby s váma nechce nic mít. Takhle mu fušovat do řemesla, to se nedělá. To je jeho kompetence a vy na toto nemáte právo.

Už je to dávno, co jsme se vylodili na této planetě a stále jsme ho nenašli. Hledáme světlo Y'harp, které dává našemu životu smysl. Stále však nenalézáme. Keltský galaktický výbor už nad tím téměř zlomil hůl, ale naše hledání zaujalo též ostatní mimozemšťany a ti se také zapojili do hledání světla. Je mi opravdu záhadou, kam mohlo zmizet. A další záhadou je, proč se do hledání zapojili i mimozemšťané ze vzdálených galaxií. Pro ně to přece nemůže být zajímavé. Něco na tom světle ale je, to mi nikdo nevymluví. Ale co ? Pro nás smysl má, protože je naším božstvem, dává nám energii, ale pro ně ? Nějaké červouny, hlavonožce nebo korýše ? Je pravdou, že světlo objevil před lety rabi Jehuda Löw ben Becalel a zformoval jej do malé kuličky (šémhamforáž), kterou vkládal svému hliněnému golemovi na místo třetího oka a kulička generovala takové množství energie, že byla schopna oživit i hliněné monstrum a toto dělalo vše, co mu rabi, nebo ten, kdo mu kuličku vložil do jamky, poručil. Docela by mne zajímalo spektrální složení jejího záření.

Největší aktivitu jsem v posledních letech zaznamenal kolem hory Lavlagi, kde jsou zajímavé magnetické anomálie. Je zde několik mimozemských civilizací, které po světle pátrají. Jako první mne zaujala aktivita mimozemšťanů z planety Pisum z galaxie A6, kteří zkoušeli opakovat pokus rabiho Löwa a pěstovali hrách, který – tedy dle jejich mínění – měl produkovat zázračné kuličky. Jejich pokusy skončili nezdarem – stále jim na hrachu rostly lískové oříšky a ty, jak známo, nejsou ke kouzlení vhodné, i když druidové jsou schopni z nich uvařit zázračný lektvar, který léčí všechny rány a dodá energii. Dále pak jejich rybáři zkoušeli lovit jakési kulaté ryby v největší řece kraje, ale všechny jim ukázaly dlouhý ocas, protože návnadu prokoukly.

Mimozemšťané z planety Pratum v galaxii X5 zvolili jinou strategii – tito hledali světlo ve tmě a delegovali do prostoru nesmírný počet hledačů, kteří se rozběhli všemi směry a obsadili tak všechna zajímavá místa kolem hory Lavlagi. Asi nejblíže nálezu byl jejich kapitán, mimochodem docela zajímavě konstruovaný organizmus ve tvaru trilobita v kostkovaném saku, když při golfovém zápase dal všech 18 jamek na první dobrou a doufal, že v 19. jamce světlo nalezne. Bohužel, nenalezl ani tu 19 jamku. Resp. tu 19. jamku, kterou nalezl, vydlabali svišti, co bydleli na golfovém hřišti a ti měli v noře tmu jak v černé díře v souhvězdí Vlasy Bereniky.

Červouni z planety O'fideag prohledali celé podzemí kolem hory Lavlagi, ale golem nikde, šémhamforáž nikde. Červouni mají 2002 nohou a 737 tykadel a přesto jim světlo uniklo.

Pak zde nastupili korýši z planety Muddy Lee, která je dodnes britskou kolonií. Začali vyrábět kuličky pro vzoru rabi Jehudy Löewa, nicméně zjistili, že světlo v žádné z nich není. Bude to zřejmě dáno prostým faktem, že mandragoru, která se přidává do hlíny rozmíchané s vodou, převařili o celých 10⁷ sekund. Takže jim zatím stále vychází kuličky na cvrnkání.

Úplným fiaskem pak bylo snažení mimozemšťanů z planety AA'naasaha, kteří zkoušeli reverzní osmózu a přesto že během pokusu převlékli několik plášťů, stále zůstávali mokří, i když se tvářili, že jim to nevadí. Úplným extrémem byl pak trpaslík Työntää pois, který tvrdil, že ač je promočen od hlavy k patě, přesto hoří světlem Y'harp. No to byl úplný nesmysl.

Hledání se účastnili i krampusové z planety Ibliisku ovšem jejich neustále blekotání světlo plaší a toto se ztrácí v tmavých vysokých horách. Ani výměnou výpočetní techniky nedosáhli úspěchu.

Hlavonožci z planety Seagail zkonstruovali supermoderní světlomety a zkoušeli interakcí několika křivek svítivosti dosáhnout vhodné poloválcové osvětlenosti v prostoru RC12, čím - jak doufali - přilákají světlo Y'harp do sektoru Fion-liosaibh, ale bez valného úspěchu. Světla, která zatím reagují na elektromagnetické záření jejich světlometů, se vyskytují většinou na zadečcích jakýchsi svítících mušek.

Poslední, kdo vyvinul relativně velké úsilí byli měkkýši rodu Tiếng kêu của dê pocházející z planety Canibe Xwe v souhvězdí Rajaynayaa. Tito obětovali své tvrdé schránky a plazili se pak bez nich nebezpečným prostorem Schaats 2, kde mezi nimi začínalo docházet ke kanibalismu, takže zapomněli, co vlastně hledají.

No abych to uzavřel, naši tři hlavní druidové, Tha, A'leum a Ghiro vydali zásadní prohlášení, že světlo Y'harp se zcela určitě nachází v sektorech U1 - U12, případně o svátcích v jeskyni Thoir Tuilleadh v pohoří Sòghalachd. K jeho nalezení je třeba vygenerovat elektromagnetické záření v rozsahu 780 - 795 nm, dosáhnout rychlosti světla, což je 299 792 458 m/s a pokud lovec světla vystřelený svou vlastní kulkou této rychlosti dosáhne za 10^-6 sekundy, pak světlo nalezne pouze v případě, že jeho kravatu, kterou mu půjčil jeho bratr, mu jeho sestřenice vyprala v automatické pračce s reverzním chodem za přítomnosti 7 trpaslíku dezorientujících se dle buzoly v sektoru U3. Je to zcela prosté, ale pochybuji, že naši spřátelení korýši, hlavonožci či červouni budou technologicky tak vyspělí, aby nosili kravaty. Takže, přátelé mimozemšťani, hledejte a naleznete.

Minulou středu jsem si vzal skalpel a jal jsem se pitvat světlo. Položil jsem ho na stůl, podélně rozřízl a koukal jsem se dovnitř. Má vlnovou povahu, to jsem zjistil na první pohled. Druhý pohled mně přesvědčil o jeho korpuskulární povaze. Nicméně stále se chovalo vypočítavě. Dalo se vypočítat, zda se ohne od kolmice nebo ke kolmici a úhel odrazu se tvrdošíjně rovnal úhlu dopadu.

Ránu jsem zašil a vypravil se s přítelem na pivo.

"Světlo je vypočítavé", řekl jsem na úvod .

"Není možná", řekl přítel, minule jsem dostal nabídku osvětlení od tří firem a nemohl jsem se dopočítat vůbec.

"A co index lomu", zeptal jsem se, spočítals ho ?

"Co to je ?" zeptal se přítel. Chápal jsem ho. Je to právník. A navíc dělá starostu města, kde je potřeba řešit téměř vše od chodníků, kanalizace, osvětlení, parkování, rozhledny, parku a herny.

"No to je – ale víš co, asi to nebudeme řešit, to je něco podobného, jako když pivo teče do půllitru z pípy po jedné stěně a pak ven z půllitru po druhé stěně, ale není to úplně přesné", řekl jsem neurčitě a dal si pořádného loka plzeňského.

"Tak co s tím osvětlením, musím to rozhodnout a vím o tom pouze, že to musí být úsporné, stát co nejméně a vydržet co nejdéle", dodal s pochmurným pohledem do půllitru.

Tak jsem mu ocitoval majora Teraskyho, který pravil, že "na každú robotu je nám treba špecialistov" a poradil mu, ať se na nějakého obrátí.

Nevíme, kde čeká, nevíme, kdy přijde, víme jen, že přijde určitě. Osvobodí nás od všech strastí a bolestí, uleví zmučené duši, přestaneme cítit unavené tělo a všude se rozhostí mír a klid. Nevíme kdy a kde, víme jen, že přijde. Co bude pak, také nevíme. Víme jen, že ti co tu zůstanou uroní slzu a začnou se zajímat, kolik zbylo, co se bude dědit. Těch pár dnů, co nám ještě zbývá utrácíme v hádkách a závisti, zlobě a nenávisti a zapomínáme, že svůj život utrácíme v marnosti. Každý den, kdy se zasměješ, každý den, kdy tě někdo pohladí po duši, každý den, kdy někomu uděláš radost, stojí za to. Až budeš na druhé straně, ostatní na tebe budou jen vzpomínat. A budou vědět, kolikrát si někoho potěšil, kolikrát si někoho zarmoutil. A možná budou rádi, že už si pryč, nebo budou litovat, že si je opustil, to záleží jen na tobě.

Houslistka na pódiu hraje. Struny jejích houslí vydávají nádherné zvuky a její blonďaté vlasy poletují kolem ní jako hříva bujného hřebce. Hudba proniká všemi skulinami sálu, kde je pár lidí, kteří si přišli tu hudbu poslechnout. Fascinován hledím na bujnou hřívu, ze které vycházejí tóny čisté, něžné, divoké i laskavé, mám oči plné slzí a hruď se mi chvěje v záchvatech pláče nad tou nádherou. Všechna slova jsou zbytečná a málo výstižná. Řeknu už jen jméno: Johannes Brahms.

Odbila dvanáctá hodina, půlnoc, a tento šílený svět se ukládá ke spánku, úřady jsou zavřené, banky jsou zavřené, vláda nevládne, králové spí, podvodníci přestali podvádět, děvky už mají své kunčafty, továrny ztichly, jen noční bary hostí své hosty. A já cítím, že vše ze mě padá a cítím se svobodný a probouzí se ve mně živočich, který vylézá vždy, když není spoután provazy civilizace. Noc je přítel, noc je čas k přemýšlení, spánku a milování, v noci nemusím myslet na práci a mohu číst knihy, psát dopisy a dělat věci, jež nepřinášejí zisk, ale jsou pro život nezbytné. Mohu pozorovat hvězdy, vyvolávat duchy, snít o dalekých cestách či o způsobu života, ke kterému nikdy nenajdu odvahu. Noc je přítel.

Stál jsem na louce zalité letním sluncem. Hleděl jsem do nebe a dýchal letní vzduch z plných plic. Chtělo se mi létat a smál jsem se. Tu jsem na obzoru kohosi zahlédl. Loukou ke mně přicházela nahá dívka. Drobná blondýnka, úzké chlapecké boky, mladá pružná ňadra se jemně pohupovala v rytmu kroků a ladným krokem se blížila ke mně. Když mně spatřila, usmála se. Přišla blíže, již jsem rozeznával jemné chmýří ohanbí, bradavky a ploché bříško. Pohlédl jsem do jejích modrých očí, ona beze studu přišla až ke mně, stále se usmívala. "Jsem tu" řekla prostě, jakoby čekala, že ta chvíle přijde.

"Čekal jsem tě", odpověděl jsem.

"Věděla jsem, že tu budeš", odpověděla, "jdu za tebou celý život a ty stále něco hledáš".

"Ano, hledám svou životní lásku", řekl jsem tiše.

"Je ti celý život v patách, jen se musíš pořádně podívat", odpověděla.

"Dívám se pořád, ale nemohu ji stále rozeznat, stále mám v cestě nějaké ženy a nevím, která je ta pravá", řekl jsem zadumaně.

"Zkusil jsem to již mockrát a vždy jsem se zklamal. Ty jsi čistá a jasná jako letní louka, tvoje nahota je tak přirozená jako tento den. Tvoje tělo je krásné, mysl nezkalená. A jsi si jistá, že čekáš na mně ?", zeptal jsem se naivně.

"Pssst, tichoučko, zase se ptáš. Ty to nepoznáš ?, řekla.

"Ne, nepoznám, jak bych to měl poznat ?", zeptal jsem se.

"Blázínku, kolik ti je let ? Kolik žen si již zkusil ? Co sis z toho vzal ?", s úsměvem se ptala.

"Bylo mi padesát, měl jsem čtrnáct žen a stále jsem na začátku, stále nevím, co by mělo být rozhodující, co je podstatné a co ne. Chtěl bych všechny ženy světa, abych poznal, která je ta pravá", odpověděl jsem.

"Tolik času nemáš. Výsledku můžeš dosáhnout zkušenostmi, to je nejtěžší cesta, napodobováním, ta cesta je nelehčí, nebo přemýšlením, to je nejušlechtileší cesta. Kterou sis zvolil ty ? Zkušenosti ? Tu nejtěžší ? Proč u toho nepřemýšlíš ? Dnes jsem přišla nahá, abych ti dala znamení. Abys poznal, že nic neskrývám. Jsem tu tak, jak mně pánbůh stvořil a dávám ti jasné znamení a ty stále nevíš ?", ptala se přímo.

"Nevím, jen problikávám, zatímco bych měl již dávno zářit jako slunce", přiznal jsem se.

Jdu alejí holých stromů, jejichž větvě ční k černému lednovému nebi jako vztyčené prsty. Na nebi černo, které se střídá s modrou oblohou. Tu náhle se domluvilo slunce s deštěm na vlídném a přátelském aktu souznění – vytvořili dvojitou duhu v celých obloucích od země k zemi. Jdu s hlavou vysoko zvednutou a koukám na ty duhy. Déšť mi padá za límec a na tvář a já stojím a nedbám na vodu z nebe se valící. Dvě kompletní duhy – to jsem už dlouho neviděl a teď přemýšlím, jestli jsem je vůbec někdy viděl. Má duše se otřásá tichým vnitřním smíchem a navenek se to projevuje roztaženými ústy a roztaženými vějířky kolem očí. Vše je náhle tak krásné a jasné. Čistá radost prostupuje mou duší a nemohu se jí nabažit. Už dlouho jsem nezažil něco podobného. Ale to způsobila ona, to vím docela přesně. Je plachá a stydlivá, ale přitom aktivní.

Vzlétl jsem. Už jsem pomalu nerozeznával budovy a pole Egypťanů. Místo horka tu byl klid a chlad vesmírného prostoru. Letěl jsem stále výše a výše. Zem se mi ztratila v mlze. Byl jsem v nebi, ve stratosféře, kam žádný zvuk a žádné slovo nedoletí. Letěl jsem prostorem a tu jsem zahlédl ohradu. V ní stáli lidé. Barevní a živí. Mlčky na mně hleděli, jak letím prostorem a nic neříkali. Byli to lidé, kteří se vyskytli v mém životě. Hleděl jsem na ně, v duchu jsem hodnotil, jak mi kdo ublížil nebo pomohl. Cítil jsem, že mi závidí. Oni stáli za plotem s ostnatým drátem a měl jsem pocit, že by chtěli jít se mnou. Ale nešlo to. Byli za plotem a toto jim toto nebylo souzeno. Letěl jsem dál a tu najednou jsem míjel tu bublinu z mého dávného snu, viděl jsem tam Jeho vznášet se uprostřed bubliny a svoje prázdné tělo, jak tam leží dole v blátě a kolem něj tři prasklé obruče. Letěl jsem stále výše až jsem se dostal k zamotané mlhovině, která byla potemnělá a zavinutá do sebe. Objevila se další ohrada. V ní opět lidé. Ale nikdo nebyl barevný. Všichni šedí. Byli to mrtví, kteří mě v životě potkali. Mlčky hleděli na mně a já, letíc kolem, jsem hleděl na ně. Rozeznával jsem tváře svých blízkých, kteří již zemřeli. Nebál jsem se. Byli mírní a věděl jsem, že mi nebudou škodit. Sledovali mou cestu a přáli mi dojít k oceánu. Dolétl jsem až na vrchol stratosféry. Bylo zde ticho a jemné světlo. Tu jsem spatřil obrysy obrovských obdélníků. Jemně světélkovaly v pološeru. Cítil jsem, že tu někdo je. Neviděl jsem ho, ale věděl jsem, že tam je jedna duše, která na mně čeká. Africká sangoma. Čarodějka, která věděla, že přicházím.

Pak nastal prudký sestup. Přistál jsem na pobřeží Walesu na nádvoří zámku. Zrovna tam byl taneční bál. Vmísil jsem se do davu tanečníků a byl jsem vlídně přijat. Všichni v sále se na mně smáli a já věděl, že jsem mezi přáteli. Cítil jsem uvolnění a radost. Tančil jsem v davu tanečníků keltské tance a měl jsem pocit, že jsem konečně nalezl domov.

Myslel jsem, že vše už vím. A teď, otevřel jsem knihu a opět jsem poznal, že nevím nic. Moje cesta začala v Marrakeshi. Potloukal jsem se na tržišti a tu mi jeden starý muž pokynul, ať jej následuji. Došli jsme do prosté světnice nad tržištěm. Stůl, dvě židle a plaňkové dvěře. Skrz dveře prosvítalo světlo a kreslilo na podlaze pruhy, které se táhly celou místností. Starý muž seděl ve stínu a nebylo mu vidět do tváře. Seděl jsem naproti a slyšel jsem jeho myšlenky. Nemluvil, pouze myslel. Četl jsem v jeho mysli jako v otevřené knize a myslel na to, co musím udělat. Byl jsem na začátku. Vyšel jsem z místnosti nad tržištěm jako omámený. Byl jsem klidný a vyrovnaný. Věděl jsem, že musím sehnat černého hřebce, který mě přenese přes Saharu. Sahara je velká a zrádná. Mé poslání mi velelo do Egypta. Věděl jsem, že jen dobrý kůň může tu cestu zvládnout. Proto jsem na něm nešetřil. Koupil jsem na tržišti toho nejlepšího hřebce. Oblékl jsem se do berberského šatu a vyrazil na cestu. Přepadl mě pocit svobody a volnosti. Plakal jsem dojetím, jak je cesta krásná. Nemohl jsem uvěřit, že jedu. Bylo mi jedno kam, hlavně že jsem na cestě. Saharský písek mně bodal do tváří, slunce pálilo a já jel. Celou Saharu jsem projel za několik dní. Nadšení v srdci a volnost mysli mi byli průvodci. Dorazil jsem k oáze. Snědá dívka stála u studně a čerpala vodu do džbánů. Požádal jsem ji, aby mi dala napít. Nabídla mi chladivou vodu ze džbánu a smála se. Byl jsem v euforii. Tak krásná cesta, tak krásné děvče, oáza, odpočinek a klid.

Jsem Evropan. Kelt. Žiji zde již 50 let a cítím, že jsem zde doma. Denně bojuji o své přežití. Denně svádím těžké boje o barevné papírky, jimž soukmenovci začali říkat peníze. Co si koupíš za pomalovaný papír, ptal jsem se. A zjistil jsem, že kupodivu hodně věcí. Můžeš si koupit dům, auto, ženu, penězi můžeš někoho uplatit a on pak bude dělat to, co si budeš přát. Chtěl jsem bojovat čestně, tváří v tvář s hledím otevřeným. Ale občasná dýka do zad, či had v lůžku nebo jed ve víně, mne přesvědčili, že tu není prostor pro bojovníka. Ležím zraněn v mořském příboji. Vlna za vlnou lehounce omývá má zranění a já cítím, že se propadám do prostorů, kde jsem ještě nikdy nebyl.

novější článkystarší články

vypnout mobilní verzi

Sandman | Noční motýl v měsíčním svitu