Sandman | Poutník

Myslel jsem, že vše už vím. A teď, otevřel jsem knihu a opět jsem poznal, že nevím nic. Moje cesta začala v Marrakeshi. Potloukal jsem se na tržišti a tu mi jeden starý muž pokynul, ať jej následuji. Došli jsme do prosté světnice nad tržištěm. Stůl, dvě židle a plaňkové dvěře. Skrz dveře prosvítalo světlo a kreslilo na podlaze pruhy, které se táhly celou místností. Starý muž seděl ve stínu a nebylo mu vidět do tváře. Seděl jsem naproti a slyšel jsem jeho myšlenky. Nemluvil, pouze myslel. Četl jsem v jeho mysli jako v otevřené knize a myslel na to, co musím udělat. Byl jsem na začátku. Vyšel jsem z místnosti nad tržištěm jako omámený. Byl jsem klidný a vyrovnaný. Věděl jsem, že musím sehnat černého hřebce, který mě přenese přes Saharu. Sahara je velká a zrádná. Mé poslání mi velelo do Egypta. Věděl jsem, že jen dobrý kůň může tu cestu zvládnout. Proto jsem na něm nešetřil. Koupil jsem na tržišti toho nejlepšího hřebce. Oblékl jsem se do berberského šatu a vyrazil na cestu. Přepadl mě pocit svobody a volnosti. Plakal jsem dojetím, jak je cesta krásná. Nemohl jsem uvěřit, že jedu. Bylo mi jedno kam, hlavně že jsem na cestě. Saharský písek mně bodal do tváří, slunce pálilo a já jel. Celou Saharu jsem projel za několik dní. Nadšení v srdci a volnost mysli mi byli průvodci. Dorazil jsem k oáze. Snědá dívka stála u studně a čerpala vodu do džbánů. Požádal jsem ji, aby mi dala napít. Nabídla mi chladivou vodu ze džbánu a smála se. Byl jsem v euforii. Tak krásná cesta, tak krásné děvče, oáza, odpočinek a klid.