Čaroděj

Vzlétl jsem. Už jsem pomalu nerozeznával budovy a pole Egypťanů. Místo horka tu byl klid a chlad vesmírného prostoru. Letěl jsem stále výše a výše. Zem se mi ztratila v mlze. Byl jsem v nebi, ve stratosféře, kam žádný zvuk a žádné slovo nedoletí. Letěl jsem prostorem a tu jsem zahlédl ohradu. V ní stáli lidé. Barevní a živí. Mlčky na mně hleděli, jak letím prostorem  a nic neříkali. Byli to lidé, kteří se vyskytli v mém životě. Hleděl jsem na ně, v duchu jsem hodnotil, jak mi kdo ublížil nebo pomohl. Cítil jsem, že mi závidí. Oni stáli za plotem s ostnatým drátem a měl jsem pocit, že by chtěli jít se mnou. Ale nešlo to. Byli za plotem a toto jim toto nebylo souzeno. Letěl jsem dál a tu najednou jsem míjel tu bublinu z mého dávného snu, viděl jsem tam Jeho vznášet se uprostřed bubliny a svoje prázdné tělo, jak tam leží dole v blátě a kolem něj tři prasklé obruče. Letěl jsem stále výše až jsem se dostal k zamotané mlhovině, která byla potemnělá a zavinutá do sebe. Objevila se další ohrada. V ní opět lidé. Ale nikdo nebyl barevný. Všichni šedí. Byli to mrtví, kteří mě v životě potkali. Mlčky hleděli na mně a já, letíc kolem, jsem hleděl na ně. Rozeznával jsem tváře svých blízkých, kteří již zemřeli. Nebál jsem se. Byli mírní a věděl jsem, že mi nebudou škodit. Sledovali mou cestu a přáli mi dojít k oceánu. Dolétl jsem až na vrchol stratosféry. Bylo zde ticho a jemné světlo. Tu jsem spatřil obrysy obrovských obdélníků. Jemně světélkovaly v pološeru. Cítil jsem, že tu někdo je. Neviděl jsem ho, ale věděl jsem, že tam je jedna duše, která na mně čeká. Africká sangoma. Čarodějka, která věděla, že přicházím.

Pak nastal prudký sestup. Přistál jsem na pobřeží Walesu na nádvoří zámku. Zrovna tam byl taneční bál. Vmísil jsem se do davu tanečníků a byl jsem vlídně přijat. Všichni v sále se na mně smáli a já věděl, že jsem mezi přáteli. Cítil jsem uvolnění a radost. Tančil jsem v davu tanečníků keltské tance a měl jsem pocit, že jsem konečně nalezl domov.