Dvě duhy

Jdu alejí holých stromů, jejichž větvě ční k černému lednovému nebi jako vztyčené prsty. Na nebi černo, které se střídá s modrou oblohou. Tu náhle se domluvilo slunce s deštěm na vlídném a přátelském aktu souznění – vytvořili dvojitou duhu v celých obloucích od země k zemi. Jdu s hlavou vysoko zvednutou a koukám na ty duhy. Déšť mi padá za límec a na tvář a já stojím a nedbám na vodu z nebe se valící. Dvě kompletní duhy – to jsem už dlouho neviděl a teď přemýšlím, jestli jsem je vůbec někdy viděl. Má duše se otřásá tichým vnitřním smíchem a navenek se to projevuje roztaženými ústy a roztaženými vějířky kolem očí. Vše je náhle tak krásné a jasné. Čistá radost prostupuje mou duší a nemohu se jí nabažit. Už dlouho jsem nezažil něco podobného. Ale to způsobila ona, to vím docela přesně. Je plachá a stydlivá, ale přitom aktivní.